Olomouc versus Brno aneb boj o titul hlavního města Moravy

Po celý středověk Olomouc neúnavně bojovala s Brnem o primát hlavního města Moravy. Je těžké určit, co přesně bylo tím úplně prvním impulsem, který odstartoval toto vleklé soupeření, s největší pravděpodobností to však neúmyslně zavinil již několikrát zmíněný kníže Břetislav I. když rozdělil svým mladším synům Moravu tak, že Vratislavovi zanechal severovýchodní Moravu v čele s Olomoucí a synům Konrádovi a Otovi zanechal jihozápadní polovinu s centrem v Brně. Tento na první pohled nevinný krok byl pravým důvodem déle než stopadesát let trvající existence brněnského a olomouckého údělu (ostatní nebyly vzhledem ke krátké době svého trvání příliš důležité), rozdělujících Moravu na dvě nesmiřitelné poloviny. Vytvoření jednotného centra země, fungujícího například v Čechách, tak bylo prakticky nemyslitelné. Nepodařilo se jej vytvořit ani po umělém sjednocení Moravy Vladislavem Jindřichem ve 13. století – uvažovaná markraběcí dynastie a její sídelní město prostě nevznikly.

Šance byly nadále vyrovnané. Velmi důležitý zemský soud, který měl celozemskou působnost, tak ve 13. století sice vznikl sjednocením cúd (provinčních soudů), ovšem jeho střediska stále byla dvě – Olomouc a Brno. V prakticky celé svojí práci Olomouc záměrně píši na první pozici, neboť měla natolik výsadní postavení, že i v dobových záznamech bývala psána právě na první pozici. Brno se však stále bránilo tomu, aby se Olomouc stala jediným sídlem zemského soudu a tím pádem i hlavním městem Moravy. K rozhodnutí sporu nijak nepřispělo ani to, že obě zmiňovaná města byla střediskem městského právního okruhu, což znamená, že ostatní města si z nich brala právní ponaučení.

Dlouhou dobu tedy šlo zejména o zápas sympatií – zatímco Brno si oblíbil tehdejší markrabě (a pozdější král) Karel Lucemburský, Olomouc zase měla na své straně existenci významného olomouckého biskupství, sídla moravského biskupa.

Jelikož to byl stále pat, tak v době stavovské vlády zasedání zemského sněmu a zemského soudu probíhalo střídavě v Olomouci a v Brně. Formálně důležitější však byla Olomouc jakožto sídlo biskupa a tím pádem i středisko kultury a umění tehdejší doby (ač se nám to dnes možná nezná, tak v této době byla Olomouc větší a výstavnější, než Brno). Olomouc navíc měla prim v podobě jediné moravské univerzity.

Celkově vzato situace vypadá jasně – Olomouc měla prakticky ve všech směrech větší šance stát se definitivním hlavním městem Moravy. Co tedy zapříčinilo následné vítězství Brna? Dvěma slovy – třicetiletá války. Případně „vpád Švédů“, chcete-li. Navíc ještě předtím byl roku 1636 v Brně založen Královský tribunál, zeměpanský úřad s četnými soudními a správními pravomocemi, který se sice na chvíli symbolicky přestěhoval do Olomouce, markrabě a císař Ferdinand III. však nařídil jeho definitivní přesunutí do Brna, spolu se sjednoceným zemským soudem. O rok později už jen přišel poslední hřebíček do olomoucké rakve v podobě švédského vojska v čele s generálem Leonardem Torstensonem. Olomouc se mu vzdala a byla tak během následujících osmi let soustavně pleněna a pustošena, až byla prakticky vylidněná. Naproti tomu Brno se Švédům (mj. díky geniálnímu generálovi Ludvíku Raduitovi de Souches) dvakrát ubránilo a stalo se tak jediným moravským městem, které až do konce války Švédům odolalo. Připočteme-li k tomu fakt, že Brno je mnohem blíže Vídni, nebylo pak už co řešit a tento vleklý spor nakonec vyhrálo Brno, přičemž definitivně mu titul hlavního města Moravy přiznal markrabě a císař Josef II. roku 1782.